Představujeme se – Návštěvy POTMĚ

V rubrice Představujeme se dnes seznámíme s činností sociálního podniku Návštěvy POTMĚ, o kterém se rozepsala Marie Zemanová. Marii jsme požádali o napsání jejího příběhu o životě se silnou slabozrakostí a vlastním působení v sociálních podnicích. Doufáme, že pro vás bude stejně inspirativní jako pro nás v týmu provozujícím web ChraneneDilnyOZP.cz.

A o čem to teda dneska bude? Třeba o tom, jaké pro Marii bylo mít ve čtyřiceti prázdné ruce a začínat znovu? A jaké je to teď?

O projektu Návštěvy POTMĚ

Od března 2018 pracuji pro sociální podnik Návštěvy POTMĚ, který vznikl jako start-up pod hlavičkou Nadačního fondu Českého rozhlasu (Světluška).

Jsem v týmu osmi nevidomých a slabozrakých lidí různého věku. Spolu se dvěma vidícími kolegyněmi chodíme do domácnosti a pobytových zařízení, kde trávíme smysluplně čas se seniory tak, abychom jim přinesli radost a potěšení. Je to úplně první zaměstnání, kde mám pocit, že se s mým zrakovým handicapem nejen počítá, ale že s ním celá organizace i její vedení umí zacházet. Vznik projektu totiž iniciovali sami nevidomí v reakci na situaci na trhu práce. (Podle odhadů má zaměstnání jen každý pátý zrakově postižený v produktivním věku.)

Dlouhá cesta…

K mému dosud nejsmysluplnějšímu zaměstnání vedla ale dlouhá cesta. Až do svých 37 let jsem byla plně integrovaná a pracovala naplno v médiích jako redaktorka a editorka. Když se ale začalo mé jediné vidoucí oko rapidně zhoršovat, požádala jsem o invalidní důchod, snížila si úvazek a pracovala (s výjimkou jednoho dne v redakci) z domova. Tento stav vydržel tři roky. Kolem svých čtyřicátin mi byl přiznán ID 3. stupně a já zároveň s novinařinou skončila s tím, že už v téhle profesi pokračovat nechci. Po 20 letech v jednom oboru jsem cítila vyčerpání a chtěla změnu. Absolvovala jsem proto i dva rekvalifikační kurzy (Pracovník v sociálních službách a Lektor dalšího vzdělávání) a množství kurzů neformálního vzdělávání.

Podporované zaměstnávání?

Po několika měsících volna jsem se začala rozhlížet po podporovaném trhu práce – a tvrdě narazila. Všichni se tvářili chápavě, ale zároveň mi dali dost nevybíravě najevo, že ke všemu potřebuji lepší zrak, než mám. Abych se mohla seberealizovat, stala jsem se OSVČ a založila si 1 Velké ucho. Jde o poradenství a aktivní naslouchání. Velice zajímavá zkušenost, ale ne na uživení…

Zpátky k „novinařině“

V létě 2016 přišla nabídka, abych nastoupila do časopisu Zora, který se zabývá problematikou zrakově postižených. Ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých, která ho vydává, totiž umějí pracoviště dobře technicky přizpůsobit. Ačkoli jsem návrat k žurnalistice neplánovala, psaní mne po více než dvouleté přestávce znovu chytlo. A právě přes novinařinu jsem se dostala ke své současné práci snů v Návštěvách POTMĚ…

Protože mi bylo líto, že některé informace nevyužiji naplno, založila jsem vlastní facebookový profil Za-Zrak, kde se snažím veřejnost informovat o životě bez zraku v souvislostech. Píšu tam i svůj osobní příběh – jak se snažím být se zbytky zraku samostatná – i jak mi to někdy nejde… O tomto tématu občas také lektoruji.

Happy End…

Zdá se to jako Happy End. A částečně i je. Nikdo ale neví o nocích strávených v úzkostech z budoucnosti, málokdo zdravý si dokáže představit nejistotu trhu práce OZP lidí a to, jak je těžké měnit stereotypní postoje plné předsudků…

Trh práce, který aktuálně trpí naprostým nedostatkem kvalitních pracovníků, totiž na sice talentované a každodenním překonáváním překážek “zocelené”, ale trochu nestandardní zaměstnance zatím bohužel nečeká…